Literatura:
Základy klinické imunologie - Terezie Fučíková a kolektiv, nakl. RDI´ PRESS a Agentura KRIGL Praha 1994
Praktický slovník medicíny, nakl. Maxdorf

Imunitní systém

Imunita člověku slouží k tomu, aby jeho organismus dokázal rozpoznat "cizí" od "vlastního" a to cizí odstranil. Možná by se dalo říct, že rozpoznává "dobré" a "špatné", protože imunitní systém likviduje i vlastní buňky organismu, které jsou třeba poškozené nebo mutované, prostě nefungují tak, jak by měly. Bohužel se někdy imunitní systém zblázní a pak se rozjede nemoc, které se říká autoimunitní, tzn. obranná armáda těla začne likvidovat vlastní tábor; mezi tyto nemoci patří třeba právě roztroušená skleróza. Dodnes lékaři neznají všechno, co a proč imunitní systém dělá.

K čemu nám imunita je? Za prvé má za úkol chránit organismus proti škodlivým potvorám zvenčí (bakterie, jedy, ale i třeba tříska - když ji v těle necháte, zanítí se, což je právě ona obranná reakce organismu). Za druhé pomáhá zajišťovat tzv. homeostázu - to je stálost a rovnováha v lidském těle. Díky imunitnímu systému nám pak v těle nepobíhají staré, poškozené nebo nedejbože scíplé buňky, protože pak bychom byli jeden velký špitál s hřbitovem vedle plotu. Další úlohou imunity je imunitní dohled, který má najít zmutované buňky a šupem je poslat do kytek, aby si někde nezačaly soukromničit. No a také by neměl mít imunitní systém "sklerózu" a měl by si pamatovat, s jakými potvorami se už potkal a jak je zlikvidoval, aby mohl při příštím setkání s nimi rychleji a účinněji zasáhnout - to je imunologická paměť. Samozřejmě na všechnu tuhle práci není imunitní systém sám, ale spolupracuje s endokrinním a nervovým systémem.

Teď trocha teorie o základních pojmech - antigen je látka, která je schopna vyvolat imunitní reakci. To, co se nám do těla dostane zvenčí (bakterie, jedy, cizí tělesa, plísně), se nazývá exoantigeny, oproti autoantigenům, což jsou tkáně našeho vlastního těla.

Alergen je látka, která alergickou (nadměrnou) reakci vyvolá pouze u náchylných osob, zatímco u ostatních se chová jako běžný antigen.

Když budete číst o imunitě, setkáte se často s pojmy specifická a nespecifická imunitní reakce. Jen stručně popíšu rozdíl - specifická složka imunity rozpoznává antigeny přímo pomocí svých receptorů na jednotlivé antigeny, je vývojově mladší, má imunologickou paměť a jako vojáky má T a B lymfocyty. Oproti tomu nespecifická složka imunity schopnost přímého rozpoznání antigenu postrádá, účinkuje v podstatě "naslepo", ještě než se vytvoří protilátky na rozpoznaný antigen, je vývojově starší, nemá imunologickou paměť a jako vojáky používá např. fagocyty (buňky pohlcující cizorodý materiál). Lze v podstatě velmi obecně říct, že specifická imunita je získaná, kdežto nespecifická je vrozená.

Receptor je vlastně takový "nos", který vyčmuchá, jestli náhodou na buňce nesedí zrovna to, o čem buňka něco ví. Tedy to je hodně zjednodušeně řečeno. Asi jako moje morče - můžu mu kolem čumáku mávat chutně vypadajícími piškoty nebo ho vábit na zrní, absolutně nereaguje, ale jakmile v okruhu 5 metrů ucítí salátovou okurku, hned se v něm rozběhnou všechny stroječky potřebné k dobrému morčecímu trávení. Stejně tak na receptor může skákat kvantum různých látek, ale dokud na něj neskočí ta, na kterou byl vytvořen, nezareaguje.

Když se imunitní systém odhodlá k akci, vyvolá to tzv. fyziologickou imunitní reakci - obrana rozpozná, že má v táboře nějakého nepřítele; zjistí, kdo to je, vyrobí víc vojáků, kteří jsou proti konkrétnímu vetřelci nejlépe vyzbrojeni, a zlikviduje ho. Spousta těchto reakcí nám v těle probíhá dnes a denně, aniž si je uvědomujeme, protože záleží na spoustě věcí, jestli boj s vetřelcem (nebo třeba vlastní poškozenou buňkou) proběhne skrytě nebo jestli se objeví např. zánět - a zase to může být zánět jen místní, anebo ho mohou provázet další, celkové příznaky. No a poslední důležitou věcí je, že někdy fyziologická imunitní reakce skončí, kdy má, tzn. když je cíl zneškodněn, ale někdy si jede dál po vlastní ose, tzn. přesmykne se do autoagrese.

O humorální a buněčné imunitě, což je další rozdělení, se rozepisovat nebudu, je toho hromada, takže opět jen krátce - humorální (protilátkovou) imunitu zajišťují protilátky zvané imunoglobuliny; zasahuje např. při bakteriálních infekcích. Buněčnou imunitu zajišťují např. T lymfocyty a jejich produkty (cytokiny), které se podílejí např. na přímé likvidaci cizorodých organismů a buněk. Mezi ně patří např. bakterie žijící uvnitř buněk (TBC), ale také nádory; a to, že organismu se nelíbí transplantované orgány, je také její dílo.

Buňky imunitního systému - vojáci - se potulují po celém organismu. Jak probíhá "výroba" vojáků a jejich výcvik? Výrobu zajišťuje kostní dřeň a jako výcvikový tábor funguje brzlík. Samotný boj s nepřítelem pak probíhá např. ve slezině nebo mízních uzlinách.

Brzlík je mnoha různými způsoby chráněn před antigeny, takže za normálních okolností v něm neprobíhají žádné imunitní reakce - prostě ideální prostředí pro výcvik nováčků. T-lymfocyty (buňky imunitního systému, které se podílejí na likvidaci cizorodého materiálu a na řízení imunitních dějů) jsou původně vyráběny v kostní dřeni bez konkrétního úkolu, jejich učení probíhá později právě v brzlíku.

T-lymfocyty se v brzlíku naučí rozpoznávat znaky na vlastních tkáních, aby na ně neútočily (navození autotolerance), dále cizí znaky (jak u škodlivých vetřelců, tak bohužel i u transplantovaných orgánů) a pozměněné vlastní znaky (zabíjejí virově nakažené nebo maligně zvrhlé buňky).

Pak dochází k selekci - zjišťuje se, jak moc je T-lymfocyt autoagresivní. Jestliže je to takový berserk, že napadne, co potká, je odsouzen k zániku. Pokud je jenom moc nadšený a mohl by někdy v zápalu boje zaútočit i na vlastní organismus, je uspán a poslán do terénu. Ostatní buňky jsou propuštěny bez námitek. Přesto se někdy stane, že autoimunitní T-lymfocyt kontrole unikne, dostane se ven do těla a při vhodném podnětu může zahájit nájezd na vlastní tkáně organismu.

A jak to vypadá u nás, ereskářů?

Autoagresivní T-lymfocyty se vyskytují i u zdravých lidí. Ovšem ti naši pitomci asi nečetli pravidla slušného chování (1. lekce - nesežereš vlastní domeček). Pak jim jakýsi našeptavač, možná nějaká virová infekce, podrobně vysvětlí cestu k vyhlášené hospodě U myelinu. Nejdřív jsou ti naši T-lymfocytoví vojáci líní a nikam se jim nechce, ale stačí, aby jim někdo připomněl ty hory žrádla, které by mohli mít. Najednou ty hladové potvory naskočí na bujné oře ze starobylého plemene Adhezivních molekul a tryskem se vydají na cestu do tajemné země zvané Centrální nervový systém, kde se ona vysněná hostina nachází. Za sebou, jako každé vojsko, táhnou dav různých pobudů - jenže místo markytánek a čističů bot se přes zemské hranice CNS dostanou B-lymfocyty, které poslušně pomáhají připravovat chutnou krmi, a třeba makrofágy, které se k hodování připojí.

Když dorazí k hostinci U myelinu, vrhnou se na dlabanec. Šéfkuchařovou specialitkou je "myelin na brusinkách". Když docházejí zásoby myelinu na jakýkoli způsob, přijde řada na lahůdky typu "grilované axony".

Proti těmto nenažrancům zatím neexistuje účinná redukční dieta. No, ono je to vlastně jako u lidí - taky pořád zkoušíte nějaké diety a pořád nabíráte další kila a honí vás mlsná. Naštěstí lékaři jsou mnohem chytřejší než my tlouštíci a když jedna dieta nezabere, už ji nepoužívají. Stále se objevují nové způsoby, jak zkrotit lymfocytí hlad. Jako nejúčinnější anorektikum se zatím ukázaly interferony a glatiramer acetát, ty často lymfocyty ukecají, aby přestaly baštit myelin a přešly raději na makrobiotiku. Pokud nejsou tyto léky k dispozici, nabízejí lékaři nenažraným buňkám třeba steroidové dortíky, které jim také dokáží zaplácnout žaloudek.

zpět na Nemoc RS